„Dělám to pro svoje děti, aby se měly lépe než já“. Jen další hrdé prohlášení. Od jistého momentu jsem tomu však přestal věřit. Snad tomu skutečně věří naši rodiče a generace jejich rodičů. Avšak následky jejich každodenních rozhodnutí vedou mnohdy k přesnému opaku. A pokud my, zástupci „omladiny“, máme snad jiný názor na fungování světa, ozve se jen břitké: „Ty nevíš o čem mluvíš, nemáš rozum“.
Život se stává čím dál těžším, složitějším. Bezpečnost celého světa je ohrožena. Nikdo si již ničím nemůže být jistý. Bezpečím, prací, vztahy, přátelstvím. A tak si tu žijeme. Tuto dobu jsme zdědili.
Těžko budu porovnávat situaci naší a situaci mých rodičů před třiceti, čtyřiceti lety. Těm otázkám se však častokrát vyhnout nelze. Ač ke starší generaci chovám silný respekt, přepadají mě ty pochyby několikrát denně, ať už slýchávám výsledky voleb, bavím se s vrstevníky o jejich finančních problémech nebo se snažím ve čtyři ráno v práci vykouzlit úsměv na své strhané tváři. Jaké byly jejich starosti? Jak se jim vlastně žilo? Máme se skutečně lépe než oni?
Se vzděláním přišla větší odpovědnost, větší kritičnost k informacím a vědomí, že chci zanechat tuto zemi v co nejlepším stavu pro své potomky. Stejné vědomí, které v nás vždy pěstovali naši rodiče. Proto jsem doufal, že nyní v debatě se staršími budu mít vlastní hlas, který oni se zamyšlením vyslyší. Že budou naslouchat, co ten mladý říká. Přiznejme si, že v dnešním světě technologií se vyzná lépe, než my starší. Že ví, o čem mluví, neboť procestoval svět a vystudoval náročnou školu, po které ve společnosti zastává významnou pozici. To jsme přeci chtěli, my takové možnosti neměli! Jenomže pak jsem narazil na generační barikádu.
V akademickém prostředí vám debata bez podložených argumentů přinese tak akorát ostudu a výsměch. Jenomže běžný život se neodehrává v akademickém prostředí. Dle příkladu politiků, které jsme si zvolili, je nyní lež normativem a osočení či urážky uznanou obranou. V běžné společnosti se jedná na základě emocí. A ti vzdělaní jsou tak akorát pro smích.
Do očí bijící pravdu můžete vypodložit fundovanými argumenty, a přesto vám tu pravdu smetou ze stolu, protože „nemáte zkušenosti“ a „co vy víte v Praze o běžném životě tady u nás“. Vy sluníčkáři, vy vítači, vy netušíte, co je to život.
A tak si tu žijem dál. Staří nevěří mladým, nevzdělaní nevěří vzdělaným, neúspěšní nevěří úspěšným. Volí dle svého nejlepšího úsudku, který nezmění navzdory předloženým faktům a argumentům. A pak mávnou rukou nad tím, když jim říkáte, že jsme si za půl roku a dvoje volby ohrozili demokracii takovým způsobem, že se můžeme brzy ocitnout v područí stejných pánů, jako byli celý život oni sami. Jim to třeba už tolik vadit nebude, ale je to hlavně naše budoucnost, nás mladých.
Letos naše země slaví několik výročí. A těch pozitivních mnoho nebylo. O to víc ve mně rezonuje odkaz mladé generace, studentů, kteří se opakovaně stavěli na odpor mocenskému útlaku. A i dnes, kdy si připomínáme komunistický převrat, to byli opět ti studenti, kdo silou svého hlasu protestovali. Těm bychom měli naslouchat.
Věřím, že starší generace pro nás chce to nejlepší. V jejich úsudku to však znamená uchránit nás neexistujících hrdlořezných hord a evropských diktátů. Jen musíme dál studovat, protože oni takovou možnost neměli. A až přijedeš domů na víkend, dej si tu polívku a mlč. Ty o světě nic nevíš.
