Reklama
 
Blog | Václav Rejlek

Čmoudi

Nazývat tento fenomén nešvarem by byl poměrně velký eufemismus. Je to věc, při které se mně zvedá žaludek (což by také mohl být eufemismus). Čmoudi, cikáni, negři, arabáči. Je libo pokračovat? Sluníčkáři, havloidi, dobroserové. Komanči a náckové. Nemakačenka a socky. Vietcongové a rákosníci. Tak dobrou chuť.

Sedíme tu pod hvězdami, ve společnosti přátel mých blízkých, kde konverzace, zdá se, plyne jako voda. Dnes začínáme zdravotními stesky, následují městské drby a poté zážitky z dovolených. Už padla první láhev vína, však tu náhle vzduch jako břitva protne ten výraz: „…a tam ti bylo takovejch čmoudů, no to bylo hrozný.“

Třebaže to bylo vysloveno normálním hlasem, v uchu jako by mi někdo zařval megafonem. Útroby se otřesou. Večer je krásný, tak proč jej teď kazit nějakou hádkou kvůli těmhle výrazům. Přeženou se, jako se přežene lehký letní déšť. Jak naivní. Vím, že to jsou pouze hromy přícházející bouře. „V tom supermarketu byli samý muslimáči v těch hadrech. To ti bylo tak nechutný.“ Ano, nechutný mi to taky připadá. Takto mluvit.

Zamýšlím se, zatímco mě mé prsty už naučeným pohybem bezcílně škrábou po tváři. Uvnitř mé hlavy se odehrává odvěký spor. Nechat to být mi říká část mého já, ta středostavovská část, vychovaná na maloměstě. Ta, která tyhle výrazy užívala kdysi běžně, jelikož to bylo tak nějak normální. Jenomže tahle část si pořídila bratříčka. Toho, který prošel katarzí humanistických hodnot na univerzitě. Vzdělání poskytuje nové perspektivy. A tenhle bratříček se naučil kriticky přemýšlet a svého prvorozeného začal vzdělávat. To tenhleten „inteligent“ začal vše kolem sebe zpochybňovat. Včetně sebe sama.

„Musíš něco říct,“ našeptává, jenže dilema pokračuje. Toto jsou lidé starší, generace mých rodičů. Jsou úctyhodní a vzdělaní. Dle mého vychování se takovým lidem prokazuje velký respekt. A vzpomínka, jak se jim mladý vysokoškolák snažil minule odporovat je trpká.

K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama.

Bouře však neustává: „Tahle cikánka bere takový prachy, a přitom se válí celej den na gauči! Ty tady dřeš celej život. Jakou z toho potom máš almužnu?!“

Moje sociální bublina, mý vrstevníci, tyhle výrazy použijí snad výjimečně, občas třeba po pátém pivu. Věřím, že v žertu. Nedělám si iluze, že jiní vrstevníci, mimo tu mou bublinu, mluví právě v tomto „nálepkářském slangu“ běžně. Avšak zaráží mě, když to slyším od starší generace. Té, která se honosí tím, že „má už na rozdíl od nás rozum“. Generace lidí úspěšných, s velice dobrým vzděláním, lidí uznávaných. Jednoduše, dle myslitelných měřítek, spořádaných občanů. Jsou to všechno matky a otcové, co nás vychovávají v té nejlepší víře.

A přece je mi špatně. Sbírám odvahu cosi namítnout, když mi znovu vytane na mysli ta věta, jako žhavým železem vypálená do mysli: „Jsi mladý a příliš nezkušený. Nemáš z toho rozum.“

Nálepky jsou toxické. Ti, kdo nálepky používají, si očividně vůbec nejsou vědomi jejich psychologického efektu. Jak popsal ve své knize Luciferův efekt profesor Zimbardo:

„Dehumanizace nastává vždy, když některé lidské bytosti považují jiné lidské bytosti za vyloučené z morálního řádu lidské existence.“

Začíná to možná „čmoudy“, ale pokračuje „negry“. Pak už jen krůček k diskriminaci, lynč zvoní na dveře. Ve Rwandě jim říkali „hmyz“ a „švábi“. Nacisté jim říkali „potkani“ a „havěť“.

Stačí je nějak označit, přidat nálepku, zbavit je lidskosti. Pak to už nejsme my všichni. Pak jsme to už jen My, a Oni.

Dějepis mi na škole bohužel nedal dostatečný vhled do dějin 20. století, a tak se učím sám. Nyní je na řadě válka v Jugoslávii. Co bylo příčinou? Podněcování nenávisti vůči „těm druhým“. A pak to vyústilo v nejhorší masakry od pětačtyřicátého. Nevzpomínáte? Tak pár let dozadu máme třeba stále trvající konflikt východní Ukrajiny, to vše v přímém přenosu.

Někteří politici štvou lidi proti lidem, označí je nálepkami. Dmýchají strach, z toho plyne nenávist. To vše za laciné politické body, protože lidé na to slyší. Dává jim to možnost cítit se členy jedné skupiny, která má společný a silný cíl – spojit se proti nepříteli. To jsou ti druzí! To jsou Oni!

Jakmile propukne třeskot zbraní, je na všechno pozdě. Ta válka začíná mnohem dřív. Začíná u těch „čmoudů“ a „rákosníků“. Začíná u „té cikánky co nic nedělá a my se na ní skládáme“.

Je čas odejít, tak jsem šel. Nic jsem neřekl, nic jsem neudělal. Stydím se.

Proto píšu tento text, abych si připomněl, že zítra vstanu a ozvu se.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama